Válečný rok 1918 v Litomyšli - říjen
Říjen 1918 naplnil nejen dlouhé očekávání politických změn, ale i jednu z největších obav. Strach z epidemií vládl od samotného počátku války, od roku 1914 proto probíhalo povinné očkování dětí proti choleře a neštovicím, od roku 1915 bylo rozšířeno i na dospělé. Epidemie přesto vypukaly, ale jen lokální - v roce 1917 byl uzavřen Janov kvůli neštovicím, na Lánech se rozšířil tyfus. Až v říjnu 1918 přišlo to nejhorší. Španělská chřipka si také v Litomyšli vyžádala mnoho obětí, především v řadách mladých. Od 10. října do 4. listopadu byly uzavřeny školy, lékaři měli strach a žádali za ošetřování vysoké částky.
Zároveň však město žilo rychlým sledem celonárodně významných událostí. Už 4. října došlo k demokratizaci městské rady, když do ní byli přijati i zástupci nejnižších vrstev – sociální demokraté a národní socialisté. Litomyšlský Národní výbor vznikl 5. října v Morašicích, které nebyly tak na očích. Do jeho čela se postavil gymnaziální profesor Ladislav Fidler.
Téhož dne zažila Litomyšl možná jako vůbec první státní převrat. Ovšem falešný. Majitel elektrárny František Háša přinesl do biografu zprávu o separátním míru s Bulharskem, což bylo špatně pochopeno a lidé se začali radovat. Zpívali národní hymnu Kde domov můj a na náměstí korzovali dlouho do noci. Ráno zažil piaristický chrám vzpouru studentů gymnázia na povinných bohoslužbách. Odmítli zpívat rakouskou hymnu, na rektorův nátlak (uvědomoval si, že převrat není zatím jistý) sice začaly varhany hrát, ale zpěv byl spíše rektorovým sólem. A šlapači měchů svoji práci vyloženě sabotovali. Pak varhaník spustil svatováclavský chorál, při kterém zpíval celý chrám. Potom ale došly poštou noviny a vyvěšené prapory se musely rychle schovat...
Pražská Socialistická rada zorganizovala na 14. října celonárodní generální stávku proti vývozu potravin a surovin z českých zemí, který zase vzrostl (Vídni hrozila humanitární katastrofa). V Litomyšli se sešla obecní rada a odeslala protestní telegram, v zápise ze zasedání však zmíněn není - stále vládla opatrnost. Ve městě byly zavřeny továrny i obchody, probíhala demonstrace. Průvod v čele s purkmistrem Laubem zamířil za okresním hejtmanem Rytinou, který slíbil, že bude referovat místodržiteli. Dopálený Laub čekajícím lidem řekl na závěr: „Nepůjde-li to po dobrém, najdeme jiných prostředků“. Opět se šířily fámy. Purkmistr z České Třebové se telefonicky dotazoval, je-li pravda, že byla v Litomyšli vyhlášena republika a celé město se veselí. Tady se totéž povídalo o České Třebové.
Císař Karel I. začal v zoufalé situaci slibovat federalizaci, ale bylo pozdě. 28. října došla do Litomyšle zpráva o převratu v Praze a vyhlášení nezávislého Československého státu. Laub se raději telefonicky ujišťoval v redakci Národních listů. Až do rána a definitivního potvrzení informace panovala určitá nervozita. Přesto byly již večer úřední budovy vyzdobeny prapory, purkmistr je přikázal vyvěsit i hejtmanovi. Obyvatelé Litomyšle vyšli do ulic. Na venkově lidé seděli v hospodách u sodovky (pivo nebylo) a netrpělivě čekali na další zprávy. Pozdě večer se sešel asi tucet mužů v restauraci Smetanova domu a naplánoval sejmutí rakouských znaků (orlů) z úředních budov. Akce se zúčastnili také policejní revizor a strážník. Radost Čechům stoupla do hlavy a jednali až příliš rázně. Když na ně u soudu jeden Němec pokřikoval, že ještě nemají vyhráno, byl revizorem zatčen a „… utržil posměch a pár facek“. Na odpor se potom postavil už jen jeden advokát. Orlové skončili v Loučné pod splavem. Vápnem byly zabíleny i černožluté (rakouské barvy) poštovní schránky.
Ráno 29. října začala nezapomenutelná oslava. Všechny obchody byly zavřeny, prapory urychleně zavlály i na zámku. Lidé s klobouky a čepicemi v rukou poslouchali Laubův projev – proklamaci Národního výboru. Na improvizovaném pódiu vystoupil i místní rodák, omladinář Ladislav Machač. Jásot lidu nebral konce, přítomní vojáci strhávali z kabátů a čepic rakouské odznaky, vyhrávala hudba, zpívaly se vlastenecké písně. Večer v oknech hořely svíčky a městem procházel lampiónový průvod, ve kterém šli spolky s prapory i lidé z okolních obcí. Před proboštstvím došlo k demonstraci kvůli výrokům proti Masarykovi a legiím, které v kázáních pronášel probošt František Mimra. Ten se prý omluvil. Byly strhávány německé nápisy a přibíjeny na veřejné záchodky na Vodních valech, odkud je postižení v noci tajně odnášeli, ale již se je netroufali znovu vyvěsit. Slavilo se také v ostatních obcích, mnohým farářům Rakousko k srdci nepřirostlo jako Mimrovi a dávali zvonit již při prvních zprávách o převratu.
Rozpadat se začala i armáda. Vysokomýtský 30. střelecký pluk, kde sloužilo mnoho mužů z Litomyšlska, odmítl nastoupit na italskou frontu již 27. října. Vojáci převzali velení a vydali se na cestu domů. Svým příkladem strhli další české jednotky. Druhý vysokomýtský pluk (98. pěší) tak radikálně nepostupoval - padl v listopadu téměř celý do italského zajetí.
Radovat se z nově nabyté nezávislosti nebylo možné do nekonečna. I v Litomyšli tak lidé 30. října poslušně poslechli výzvu pražského Národního výboru: „Do práce!“
Petr Chaloupka, Regionální muzeum v Litomyšli