Válečný rok 1918 v Litomyšli - září
Celá Evropa již byla unavena nekončícími boji. Litomyšl vyčkávala a žila všedními starostmi a radostmi. Její obyvatelé mohli navštívit výstavu krajinářů Václava Martínka a Karla Šťastného a sochaře Jaroslava Brychty. Mohli si zatančit na oslavách posvícení v hostincích Na Babce, Zlatá hvězda i U Černého orla. Mohli se zúčastnit veřejného cvičení prvního okrsku sokolské župy východních Čech (ovšem bez krojů, ty byly zakázány). Mohli si vyslechnout přednášku feministky Františky Plamínková z Prahy o budoucnosti ženy. Mohli přispět na sbírku na české menšiny v zahraničí. Mohli pozorovat, jak agrární poslanec Bohumír Bradáč řeční o beznadějné situaci Rakouska-Uherska a přítomný komisař má dost rozumu, aby raději nezakročil, i když Bradáč vládu dost pocuchal.
A museli zápasit o živobytí. Boj oficiálních míst proti lichvářům působil stále bezzubě. Obchodníkovi K. Dušánkovi chybělo při kontrole 130 kg masa a dostal jen důtku. Pro neschopnost úřadů již od srpna 1918 vznikaly nelegální hospodářské rady, které se zaměřovaly na boj proti keťasům a černému trhu. Litomyšlská Okresní hospodářská rada vznikla z iniciativy předsedy hospodářského společenstva Františka Dostála v září. Měla dvanáct členů, půlka zastupovala venkov, půlka konzumenty. Scházela se jen na neveřejných schůzích. Pořizovala seznamy keťasů a vysílala i provokatéry, ale ti se neosvědčili, protože byli sami úplatní.
Ani společný postup proti lichvářům nedokázal zlepšit narušené vztahy mezi venkovem a městem. Městští zástupci v okresním zastupitelstvu chtěli již na podzim 1915 rezignovat, protože zástupci venkova konali předporady a pak hlasovali jednotně. Roztržky vznikaly i mezi obyčejnými lidmi. Mnohými Litomyšlany byli všichni sedláci bez rozdílu považováni za keťase. Na trzích se hádky a urážky staly běžným jevem. Udávalo se za předražování, neoprávněné nákupy apod. Hříšníci byli zveřejňováni v tisku i na vyhláškách. Ani podobné zostuzení ale poklesu podobné kriminality nenapomáhalo. Od roku 1917 přibylo trestání pokušitelů, tedy těch, co přepláceli. Litomyšlský okresní soud byl podobnou agendou zavalen. Tresty, které vynášel, ale byly mírné. Šlo o drobnosti, které ani nebylo možné trestat přísně.
Spory vznikaly i mezi nakupujícími. V srpnu 1916 se ženy popraly o máslo, roztrhaly si při tom zástěry, rozmačkaly nakoupené máslo a vyrazily sklo. V dubnu 1917 se pro změnu popraly o mouku.
Nepochopení pro potřeby druhých se projevilo již na začátku války. Doktor Bedřich Welz koupil na podzim 1914 ze svého ambulanci ke svážení raněných, Červený kříž už sbíral pro chystaný lazaret lůžka, prádlo, knihy apod. Vojenský špitál však nakonec nevznikl. Tuto ostudu pro Litomyšl způsobila „smečka záškodných rejpalů“, která byla snad ovlivněna i špatnými zkušenostmi Litomyšle z poslední války v roce 1866. V Litomyšlské nemocnici bylo přesto během války stále hospitalizováno několik desítek rekonvalescentů. Doktor Welz měl pro ně pochopení a nespěchal s uznáváním jejich schopnosti další služby.
Během války vzrostl význam charity. Červený kříž rozšiřoval své řady, v srpnu 1915 vznikla jeho ženská odbočka. Již v prosinci 1914 zahájila činnost Okresní komise pro péči o mládež (např. v únoru 1916 se starala o 151 dětí), Spolek paní a dívek zřídil v roce 1917 odbor Ochrany matek a kojenců, který sbíral obnošené šatstvo a staral se o zajištění mléka a krupice pro malé děti. V říjnu 1917 se v novinách objevila výzva k pomoci vyhladovělé Praze, v prosinci 1917 vznikl Okresní komitét Českého srdce a krátce na to i Odbor Českého srdce v litomyšlském Sokolu. Do Prahy byly z venkova posílány balíky s potravinami, přijížděli tzv. Národní hosté – děti na zotavenou. Ani okresní hejtman „neviděl“ podobné zakázané aktivity.
Náladu obyvatel pomoc druhým zvedala jen krátkodobě. Začínalo se žít ze dne na den, při nedostatku v roce 1917 byli lidé nervózní, úředníci a obchodníci hrubí, v roce 1918 byly obchody prázdné nebo uzavřené, lidé působili uspěchaně, nevesele a sešle. Morálka poklesla. Přibývalo nemanželských dětí, nevěrné ženy bojujících vojáků byly často kritizovány v kázáních. Přetížené ženy nestíhaly dohlížet na děti, které se často toulaly a chodily za školu. Těžkosti přerůstaly v nevraživost a někdy až neuvěřitelné chápání spravedlnosti: „-V Osíku- velký rolník, říkají mu Rotšild, se často dopálil, když z města k němu přišli pro trochu obilí a vždy říkal, ale ať ti měšťáci pochcípají--- a na to kamarád zastřelil mu syna na honě. Pánbůh to spravedlivě řídí.“
Petr Chaloupka, Regionální muzeum v Litomyšli
