Válečný rok 1918 v Litomyšli - duben
Bdělá Litomyšl sledovala na jaře roku 1918 vývoj na politické scéně den za dnem. A reagovala okamžitě. Projev ministra zahraničí hraběte Czernina z 2. dubna 1918 vyvolal mezi českými politiky vlnu nevole. Czernin označil Čechy za podněcovatele pokračování války a české představitele v zahraničí i doma nazval zrádci. Litomyšlský purkmistr Laub se vydal do Prahy na manifestační schůzi, která proti tomuto projevu protestovala. Také celá městská rada se přihlásila k Národní přísaze z 13. dubna, která slavnostně prohlašovala, že národ vytrvá dokud nezvítězí a nezíská samostatnost. Czernin byl donucen odstoupit, ale ze zcela jiných důvodů – v této době se totiž prozradila rok stará tajná nabídka rakouského císaře Karla na separátní mír. Rakousko bylo po tomto skandálu pokořeno, muselo se přimknout k Německu a Češi se mu začínali ještě více vzdalovat. Ti ale zatím ani na malém městě nemohli vždy vystupovat zcela otevřeně. Přednáška litomyšlského státoprávního klubu, kde řečnil Viktor Dyk, musela být jen soukromá, veřejnou by hejtmanství nepovolilo.
Válečné úsilí přes bouřlivé politické události pokračovalo v neztenčené míře. V dubnu také v Litomyšli proběhlo další přebírání ročníků 1894 a 1895. Příliš mužů povolávací rozkaz neobdrželo – už nebylo z čeho brát. Válečná propaganda narážela na únavu a otupělost obyvatel. Do Smetanova domu na přednášku se světelnými obrazy o vysokomýtském 30. střeleckém pluku a jeho životě na frontě zavítala jen slabá návštěva.
Hmotná bída stále doléhala na prosté lidi nejtíživěji. Pomáhala jí čelit i litomyšlská Občanská záložna, která slavila padesát let své existence a věnovala veškerý zisk za rok 1917 na dobročinné účely. Všechny události ale tak pozitivní nebyly. V dubnu 1918 probíhaly domovní prohlídky. Začalo další kolo rekvizic předmětů vyrobených z barevných kovů. První – dobrovolné – proběhlo již v lednu 1915, ale již v květnu téhož roku chodila komise dům od domu a sepisovala mosazné kliky, měděné kotle apod. V dubnu 1918 byly snímány zvony z litomyšlských kostelů (první část zmizela již v květnu 1917). Tentokrát Litomyšl opustily i cínové píšťaly varhan ze špitálského kostela. Měděná střecha proboštského chrámu byla nahrazena železnou už v dubnu 1916. V řadě okolních vesnic, které nebyly tolik na očích jako město, se podařilo zvony „ztratit“ a po válce opět „nalézt“.
Mnohem problematičtější byly rekvizice potravin. Přiznávání jejich zásob proběhlo už v souvislosti se zaváděním přídělového systému na jaře 1915. Obyvatelstvo bylo rozděleno na samozásobitele a nesamozásobitele. Poté byly každoročně zemědělcům předepisovány kontingenty, které z větší části opouštěly okres a mířily do velkých měst a za armádou na frontu. Úroda byla sledována v průběhu roku, vznikaly její odhady a na jejich základě se stanovovaly povinné odvody. Když odvádění vázlo, přijížděly rekviziční komise, někdy v doprovodu vojáků. Zpráva o jejich příchodu letěla krajem od vesnice k vesnici. Členové komise bývali různě přísní. Někteří přehazovali slámu ve stodole a hledali skrýše vykopané na zahradách. Sedláci se ale často dokázali s vojáky domluvit, pohostili je a podařilo se jim zachránit část zásob pro černý trh. Úřady se tomu snažily čelit nasazováním vojáků jiných národností – např. v listopadu 1916 přišli na váznoucí bramborovou rekvizici Maďaři a vybrali téměř vše.
Během rekvizic samozřejmě docházelo k celé řadě konfliktů. Některé skončily i před litomyšlským okresním soudem - členy komisí bylo totiž cloumáno, bylo jim vyhrožováno zastřelením a vyslechli si řadu urážek (z těch nejmírnějších např. potvora, opilec, grobián, hlupák - ein Dummer). Jak je patrné z posledního příkladu, z rekvizic neměli radost ani Němci, ale ti se obvykle chovali zodpovědněji, Češi se snažili erár ošidit více.
Rekvizice samy o sobě nemohly vyřešit odříznutí Rakouska od zdrojů dovozových surovin. Stát se snažil bránit výkupem náhražkových surovin. Kopřivy měly zastoupit bavlnu, malinové a jahodové listí čaj, kosti sloužily k výrobě svíček a umělého hnojiva... V každé obci proto vznikala speciální sběrna, tu litomyšlskou provozoval pekař Vilém Ježek.
Hospodářství čekalo na mír a obnovení normálních podmínek, jinak se zotavit nemohlo. Málokdo se asi řídil radami tehdejších inovátorů, jak připravit kaštanový dort, jablečný rosol ze slupek a ohryzků nebo jetel na způsob špenátu.
Petr Chaloupka, Regionální muzeum v Litomyšli
