Válečný rok 1918 v Litomyšli – leden
Nový rok 1918 zastihl Rakousko-Uhersko stále ještě stojící zpříma, ovšem zevnitř již skrznaskrz prolezlé chorobami. A kráčet mohlo, zvláště po ztroskotání tajných jednání o separátním míru, jen s podporou spojeneckého Německa. Zdálo se sice, že se blýská na lepší časy, ale další vývoj měl ukázat, že monarchii nepomůže ani blížící se vítězství na východní frontě a ústup Italů za řeku Piavu, že k nasycení hladovějícího lidu nepostačí obilí vzrostlé z ukrajinských černozemí, že liberální politika mladého císaře Karla přišla příliš pozdě... To vše se podepisovalo i na tváři Litomyšle a osudech jejích obyvatel. Extrémní životní podmínky odhalily řadu společenských rysů skrytých pod maloměstskou fasádou. Svého prvního vrcholu dosáhly v nedávném 19. století většinou spíše jen doutnající sociální rozpory, nacionalismus i skrytý antisemitismus.
Nenasytná armáda potřebovala další a další vojáky. Odvody probíhaly opakovaně, muži tak neměli jistotu, že se vyhnou válce, ani když byli původně shledáni služby neschopnými. V lednu 1918 se konal pravidelný odvod osmnáctiletých mladíků. To byla vždy příležitost k česko-německému soupeření. Čechy nenechávaly chladnými především velkoněmecké fáborky zdobící vozy nebo saně německých branců. Ale nahlas to najevo nedávali, málokdo zatím věřil, že by mohl nastat nějaký zásadní politický obrat. Posmutnělí Češi a nadšení Němci z okolních vesnic tak spolu soupeřili při odvodech hlavně ve zpěvu písní a tentokrát přijeli na vyzdobených saních k odvodní komisi zasedající v hotelu Zlatá hvězda dokonce i Češi. Vzájemná antipatie se měla naplno ukázat až příští měsíc při rukování.
Armáda potřebovala také hmotnou podporu. Ale hospodářství bylo rozvráceno. Stát se snažil nenechat se srazit do kolen, improvizoval, rekvíroval, zavedl přídělový systém. Ten byl stále rozšiřován, v lednu 1918 tak byly zavedeny i „tabáčenky“. Přihlásili se o ně ovšem také nekuřáci, aby měli s čím obchodovat na černém trhu, když legální cestou bylo obtížné sehnat i to nejnutnější. Nedostatek byl také uhlí, proto byly zimní prázdniny ve školách prodlouženy až do Tří králů a až do března měla být omezena doprava na železnici. Po ní v lednu přijeli další váleční uprchlíci – Židé z Bukoviny. Původně byli umístěni na Trutnovsku, ale tam byly problémy se zásobováním potravinami ještě horší než zde. Uprchlíci nebyli obvykle příliš oblíbeni místními lidmi, které cizí kultura nezajímala a brali utečence jen jako přítěž, zvlášť když se jich po městě a okolí pohybovaly tisíce. Dráždil je jiný přístup k životu, slušné podpory od státu, které utečenci pobírali a díky nimž nemuseli pracovat. Na druhé straně zdejší obyvatelé dokázali soucítit se svými krajany. V lednu proto mohli do Litomyšle přijet první „národní hosté“, chudé děti z Prahy, které se přijely trochu vykrmit na venkov. Ale i přes válku a všechny potíže s ní svázané se lidé chtěli bavit, ještě v roce 1914 se drželi zpátky, když jejich blízcí trpěli a umírali na frontách. Brzy jim však otrnulo - v lednu 1918 byl uspořádán např. studentský věneček gymnázia. „Tak se už bez ohledů na válku tancuje všeobecně, jelikož se snad konce války nedočkáme.“
Petr Chaloupka, Regionální muzeum v Litomyšli
