Páni z Pernštejna
Vyhnání českých bratří z Čech bylo předehrou nastupující rekatolizace. Nová doba ale přinášela i nové hodnoty. Vrcholila renesance a blížilo se baroko. Problémem byly ovšem finance. Habsburkové vydávali závratné sumy na války v Německu a na obranu své říše před Turky. Peníze měly poskytovat ve velké míře české země, kde se ale šlechta potýkala s klesajícími příjmy (vrchnostenské dávky bývaly většinou peněžní, a protože tehdy nebyla známa protiinflační opatření, jejich reálná hodnota klesala). Aristokracie se to snažila řešit podnikáním ve vlastní režii, čímž ale konkurovala městům, která se bránila.
Ferdinand I. hleděl, aby mu zkonfiskovaný majetek vynášel. Proto nesnesl pokus hejtmana Šenajcha o ošizení královské pokladny a v roce 1552 raději zastavil Litomyšl svému věřiteli Jaroslavu z Pernštejna. Ten sám nebyl v lehké situaci, a tak postoupil panství Václavu Haugvicovi z Biskupic. Období jeho vlády bylo poznamenáno velkým požárem v roce 1560 a povodní o rok později. Ovšem uvolnění dohledu umožnilo návrat některých českých bratrů.
Ale již v roce 1567 byla Litomyšl zastavena Vratislavovi z Pernštejna, který z ní udělal své hlavní sídlo. Dříve bohatému rodu ubývalo pro dluhy jedno panství za druhým. Vratislav se věnoval spíše dvorské službě než hospodaření (např. zámecký pivovar byl založen už v roce 1584, ale pivo na venkov dál prodávali podle starých privilegií měšťané).
Vratislav se odmala pohyboval v okolí budoucího císaře Maxmiliána II. V roce 1548 s ním putoval i do Španělska pro nevěstu. Také Vratislav si vzal Španělku – Marie Manrique de Lara (v roce 1555). Z Vratislava se stal horlivý katolík, i když úplný fanatismus mu byl asi cizí – vždyť dokonce i Maxmilián II. s protestanty sympatizoval. Za své služby (např. v roce 1566 se účastnil tažení proti Turkům) byl také náležitě odměňován – v roce 1555 se stal prvním českým nositelem řádu Zlatého rouna a v roce 1566 nejvyšším českým kancléřem.
Vratislav si vysloužil přízvisko „Nádherný“, protože miloval krásu a příjemné stránky života. Proto se také nemohl spokojit s pouhou obnovou starého Kostkovského paláce. 18. března 1568 byl položen základní kámen nového zámku. Finance na velkolepou stavbu byly získávány všelijak – i okradením těch nejchudších, když byly využity peníze ze sirotčí pokladny. Stavitelem zámku budovaném ve stylu moravská renesance kombinující italské arkádové dvory s českými štíty a sgrafity byl Jan Baptista Avostalis de Sala. Po jeho smrti roku 1575 převzal řízení stavby jeho příbuzný Oldřich Avostalis. V roce 1577 byla Antonínem Brusem z Mohelnice (prvním katolickým pražským arcibiskupem od husitských válek) vysvěcena zámecká kaple sv. Moniky, navržená v gotickém stylu. Celou stavbu dokončenou v roce 1582 zdobilo na 8000 psaníček, výjevy z Bible i bitev (u Kolosea a u Milvijského mostu) nebo sluneční hodiny. Na výzdobě pracovali umělci vedení asi Šimonem Vlachem. Už v roce 1579 byl dokončen lovecký zámeček na Mendryce (zkomolené jméno Manrique) podle návrhu Oldřicha Avostalise.
Litomyšl tehdy přetékala cizími řemeslníky i selskými povozy svážejícími materiál na stavbu v rámci roboty. Vratislav dbal i o vzhled města, asi v roce 1567 vydal nařízení, kterým zakázal např. vyvážet hnůj na náměstí, stanovil povinnost pravidelně uklízet a neskladovat nic dlouhodobě na veřejných prostranstvích (dřívější Litomyšli bývala blátivá a i zdejší obyvatelé se chovali nečistotně). Nový zámek byl náležitě vyzdoben obrazy (španělská škola i Dürer), skrýval také bohatou knihovnu a řadu relikvií (po zbožné Marii Manrique zůstala sbírka 46 lebek). Pořádaly se tu bohaté hostiny, které zásoboval i sám Vratislav jako velký milovník lovu (nenáviděl proto pytláky a nařídil useknout nohu každému poddanskému psu).
Vratislav podporoval jezuity. V roce 1579 pozval do Litomyšle jejich katolickou misii, která údajně zavírala tvrdošíjné sedláky do prasečích chlívků. Katolíci byli protěžováni, ale třeba potírání bratří zůstávalo nedotažené, nikdo je nevyháněl, jen se museli scházet na bohoslužby na Člupku, který patřil Janu Staršímu ze Žerotína. Původně bratrská tiskárna nyní chrlila protibratrské spisy. V roce 1581 se Vratislav postavil dokonce proti dosazení utrakvistického děkana (kališníci přitom zakázáni nebyli), katolický tu působil od roku 1579. Potíže měli (tradičně) i židé – v lednu 1574 byli dva z nich popraveni pro údajnou přípravu rituální vraždy křesťanského dítěte.
Vratislav zemřel v roce 1582 a správy se ujala jeho žena, s kterou měl celkem 20 dětí. Jejich syn Jan padl roku 1597 při dobývání Rábu. Marie Manrique, žijící v Praze, nastolila tvrdší rekatolizační kurz, ale ten se míjel účinkem, i sedláci dávali bez obav najevo svou víru a chodili k luteránským kněžím. Docházelo ke konfliktům – v roce 1586 děkan Flaxius odmítl pohřbít protestanta do posvěcené půdy, příbuzní zesnulého mu proto mrtvého postavili na tři dny za dveře.
V roce 1601 opět vyhořela část města i s kostelem. Po smrti Marie Manrique se v roce 1608 poručnicí panství stala její dcera Polyxena z Lobkovic (Mariin vnuk, syn Jana, byl nezletilý). Polyxena přes platnost Rudolfova Majestátu z roku 1609 (zaručoval všem svobodu vyznání) pokračovala v politice své matky. V roce 1611 zakázala zvonění na děkanském kostele při nekatolických pohřbech. Rozzlobený dav poté vylomil dveře kostela a začal zvonit. Příští rok Polyxena incidentu využila k dosazení nové městské rady složené jen z katolíků, vyhnala nekatolického kněze Jiřího Sequenidese (usídlil se v Morašicích) a zabrala pro katolíky i špitálský kostel. Povstání klepalo na dveře.
Petr Chaloupka, Regionální muzeum v Litomyšli
