Trautmannsdorfové
Pobělohorská doba bývá někdy označovaná Jiráskovým pojmem „Temno“. V oné temnotě ve skutečnosti probleskovaly i paprsky světla, ovšem to nic neměnilo na tom, že poddaní měli vytvořit hospodářskou základnu pro barokní nádheru, na kterou si potrpěla aristokracie milující okázalost. Hmotné ani duchovní potřeby prostých lidí nebyly podstatné. Trautmannsdorfové nebyli výjimkou, nehodlali se ani v nejmenším omezovat, neohlíželi se na zpustošení země třicetiletou válkou (i v Litomyšli zůstaly desítky pustých domů).
Ještě horší situace panovala na venkově. Přibývalo robot, rostly kontribuce, vrchnost vyháněla ovce na pastvu na pole poddaných... Rychtáři z vesnic chodívali každou sobotu na zámek „na kancelář“. Poté se scházeli na náměstí v Morejnově hospodě, kde se bavili o svých těžkostech. V dubnu 1680 sepsali pod vedením Matěje Abrahama petice se stížnostmi adresované vrchnímu (správci) panství i samotnému hraběti Janu Bedřichovi. Byly jim slíbeny jen bezvýznamné ústupky, proto se rozhodli připravit ozbrojeného povstání. Rebelie vypukla živelně, dříve než bylo plánováno. 23. dubna byl zatčen Jiřík Beneš pro údajnou urážku purkmistra a selští vůdci shromáždění U Morejnů byli obklíčeni mušketýry. Lukáš Pakosta se doslechl o zatýkání i o zapálení panského dvora v Čisté. Spěchal proto domů do Horního Újezdu, kde zburcoval lidi. Ráno se u Osíka shromáždila asi necelá tisícovka sedláků z Litomyšlska (dobové prameny zřejmě přehánějí, když hovoří o 3-5000), jejich hlídky stály nad městem. Vrchní Světelský poslal pro vojsko, propustil zadržované vůdce a začal se vzbouřenci jednat. Slíbil různé úlevy a sedláci se rozešli. Brzy ale začalo zatýkání a 13. srpna se na šibeničním vrchu před zraky lidí z celého panství konala poprava čtyř vůdců povstání (Lukáše Pakosty, který byl zaživa vpleten do kola a lámán, Matěje Abrahama, Jan Černého-Uhera a Jíry Lorence). Vše bylo zinscenováno, aby vrchnost ukázala vedle odstrašující přísnosti i milost – další dva odsouzenci k smrti byli omilostněni a posláni s ostatními 19 potrestanými sedláky na nucené práce. Za duše popravených nechal hrabě sloužit 600 mší.
Město Litomyšl bylo pochváleno za svoji loajalitu v době povstání. Vždyť samo bylo vrchností pro 12 vesnic městského panství. Ve vlastní režii provozovalo dvory ve Sloupnici a Desné (krátce i ve Voděradech) a v utiskování poddaných si nezadalo s hrabětem. S ním však mělo spory o práva, protože hrabě se neohlížel ani na ně a nečinil rozdíly mezi měšťany a ostatními poddanými. V roce 1660 se delegace litomyšlských měšťanů vydala k císaři Leopoldovi I., aby protestovala proti uvěznění několika svých druhů. Už někdy před rokem 1635 byl do města dosazen vrchnostenský rychtář. Dohled od počátku 18. století vykonával aktuár, bez jehož přítomnosti nesměla zasedat městská rada; dohlížel i na složení rady, nesouhlasné hlasy byly důsledně umlčovány.
Při obživě Litomyšlanů přestávalo hrát výraznou roli zemědělství. Nejdůležitější byla potravinářská a oděvní řemesla (především tkalcovství). Hodně se pálila kořalka; od roku 1656 se konal i čtvrtý výroční trh. Také v duchovním životě došlo ke změnám. První generace se obrátila na katolickou víru víceméně formálně, z druhé se již stali katolíci pravověrní. Tajní nekatolíci přežívali spíše v okolních obcích. Na rekatolizaci měli velký podíl piaristé, mezi nimiž se na přední místa dostávali i zdejší rodáci. Původní kostel dokončený asi v roce 1652 přestával vyhovovat svojí kapacitou. V roce 1714 byla proto zahájena stavba současného piaristického chrámu podle plánu Jana Baptisty Alliprandiho. Po jeho smrti kostel dokončil František Maxmilián Kaňka. Sochařskou výzdobu vytvořili Matyáš Bernard Braun a Jiří František Pacák. Svěcení proběhlo v roce 1722. Současně byla vystavěna nová školní budova (v letech 1714-1719, dnešní muzeum).
Piaristé vyučovali chlapce již od asi 7 let věku. Začínalo se čtením a psaním, později přibyly základy latiny a poté následovalo gymnaziální studium. Důraz byl kladen i na estetickou výchovu. Konaly se různé akademie a divadelní představení, učilo se hudbě a zpěvu. V letech 1733-1754 bylo poprvé umožněno studium světským posluchačům na zdejším filozofickém ústavu (dvouletá příprava k univerzitnímu studiu).
Piaristé konali misie do okolí, kde obraceli kacíře. Do Litomyšle ale přicházely i misie jiných řádů – jedné jezuitské se v roce 1749 účastnil i páter Koniáš. Konaly se okázalé barokní slavnosti, např. v dubnu 1749 proběhly velké oslavy blahořečení Josefa Kalasánského. Kvetl svatojánský kult, pálily se kacířské knihy. A stavělo se – asi v roce 1716 byl vztyčen morový sloup na náměstí, již v letech 1670-1672 byl postaven kostel sv. Anny, z kterého se stalo poutní místo. Kaňka po dokončení piaristického kostela pracoval na zámku – upravil pivovar, postavil jízdárnu a konírnu.
I mimo piaristický řád kvetla vzdělanost. V roce 1657 se stal děkanem Tomáš Pešina z Čechorodu, velký český vlastenec a historik Moravy. V roce 1663 vydal svého Předchůdce Moravopisu v tiskárně Jana Arnolta, který vydával i jiná významná díla té doby (např. Balbínova).
Docházelo ale stále k „temným“ událostem. V roce 1735 vypukl další velký požár. V roce 1738 bylo povoláno vojsko, které vyhrožovalo sedlákům svolaným na zámecké nádvoří kvůli odpírání robot, někteří z nich byli zbiti a uvězněni. Během válek o rakouské dědictví Litomyšlskem několikrát protáhla cizí vojska – např. v roce 1742 Prusové vedení Bedřichem II. Velikým, v roce 1748 tu přezimovali spojenečtí Rusové. Litomyšlané museli vojska živit a posílat dělníky na budování opevnění. Marie Terezie se nakonec nenasytným sousedům ubránila. Začínala doba osvícenství.
Petr Chaloupka, Regionální muzeum v Litomyšli
