Selské povstání na Litomyšlsku v roce 1680
I. Co se poručí, to vykonávají
Od konce třicetileté války (1648) uplynula dvě desetiletí. Zemí již dlouho netáhla drancující vojska, obyčejným lidem se přesto stále žilo špatně. Na vině byla šlechta ve velké většině odmítající vzdát se své vysoké životní úrovně, přestože jejích živitelů výrazně ubylo. Sedlákům v celých Čechách došla v roce 1680 trpělivost.
Vlády na litomyšlském panství se v roce 1649 ujal rod Trautmannsdorfů. A hned pokračoval s proměnou způsobu hospodaření. Před válkou se rolníkům dařilo dobře. Platy vrchnosti byly stanoveny většinou v penězích, jejichž reálná hodnota klesala. Páni se snažili vynahradit si klesající příjmy přechodem na hospodaření ve vlastní režii. V Litomyšli začali Pernštejni opožděně – až v roce 1629 založil Vratislav Eusebius nový velký pivovar a o rok později dvůr Perštejn. Druhý z Trautmannsdorfů v Litomyšli Jan Bedřich (vládl 1650-1696) na něj čile navázal. Ke starým dvorům (Perštejnu, Vlkovu, Tisové) teď přibyly nové nebo přikoupené a rozšířené dvory v Čisté, Dolním Újezdě, Heřmanicích, Sedlíšťce, Opatově, na Člupku, Horkách, Mendryce, Pohodlí a u Litomyšle (Hraběnčin dvůr). Půdu k novým dvorům získával hrabě nejen z ladem ležících polí, ale i z nucených výkupů selské půdy. V nových dvorech bývalo jen minimum čeládky a nebyl tu chován tažný dobytek. Většinu práce museli zastat robotníci.
Právě robota se stala nejtíživější povinností. Její objem velmi vzrostl, z několika dní v roce na tři dny v týdnu, o „pilných pracích“ (žně, senoseč, setba, orba) na celý týden. Páni využívali formulaci z pernštejnského urbáře (soupisu povinností) z roku 1610: „Co se poručí, to vykonávají“.
Trautmannsdorfové posílali litomyšlské poddané i na svá vzdálená panství. Stovky sekáčů a děveček o žních chodily do Červených Peček u Kolína, sedláci vozili svými povozy zboží do Peček i do Velkých Němčic u Brna. Další zátěží byla stavba panských chalup. Po roce 1660 jich na panství vyrostlo 447. Vrchnost je nechávala stavět, protože po válce rychle přibývalo obyvatelstva. Dřevo bylo dodáváno z panského lesa, ale všechnu práci (až na řemeslnou) museli odvést místní v rámci roboty. Šlechta robotou budovala i cesty apod. Když byla v letech 1678 až 1680 rozšiřována piaristická kolej v Litomyšli, na stavbě opět robotovali lidé z panství. Robotou se spřádalo také plátno pro vrchnost, která s ním obchodovala a prodávala jej např. až do Hamburku.
Páni si chtěli zajistit i větší finanční příjmy. Již za Pernštejnů se začal platit tzv. ovčí úrok za závazek, že pán nebude chovat ovce jinde než u litomyšlského dvora a nebude tak ohrožovat majetek sedláků. Platilo se dál, i když velké ovčíny vznikaly i jinde. Vyrobený sýr poté povinně odebírali poddaní. Stejně jako panské pivo, kořalku nebo ryby.
S hospodářstvím souviselo posílení osobní nesvobody poddaných. Různá omezení byla v platnosti již dlouho, ale až po třicetileté válce se začala důsledněji vyžadovat, protože páni chtěli mít absolutní kontrolu nad zdrojem svých příjmů. Obyčejný člověk se tak bez povolení nemohl vystěhovat z panství, poslat děti na studia nebo uzavřít sňatek.
Vrchnost nic neodpustila. Při vymáhání nedoplatků býval ve statku ubytován mušketýr na stravu a plat, dokud sedlák nepovolil a něco ze svého majetku neodprodal. Stejně nekompromisní byla i církev. Když český sněm v roce 1654 nařídil svěcení nedělí a svátků, bylo pro poddané obtížné najít čas na obdělání vlastní půdy. Za porušení hrozila pokuta.
V roce 1674 proběhla revizitace litomyšlského panství krajskými komisaři. Ti ve své zprávě konstatovali, že poddaní jsou ubozí, mají málo dobytka na obdělávání polí, výsev činí špatně, pod platem drží nájemné krávy (na vlastní neměli peníze, proto si krávy pronajímali), role ladem ležet nechávají, na placení kontribucí a úroků vrchnosti se zadlužují, mnoho robotují, a proto „zacházejí“. Komisaři uznali nutnost snížit kontribuci (plat státu). Nejvíce neobdělané půdy bylo na jihu a jihovýchodě Litomyšlska (až kolem 50%), proto zdejší sedláci byli radikálnější než ti ze severozápadu (tady zůstávalo neobděláno jen kolem 5%). Stav dobytka byl nízký, s tím souvisel nedostatek hnoje. Přidalo se i nepříznivé počasí (v 60. a 70. letech panovaly dlouhé zimy, často přicházely záplavy). Možnosti přivýdělku (předení, tkaní, formanství) byly také omezené. Není divu, že před rokem 1674 uteklo ze svých hospodářství 60 hospodářů, protože už nedokázali dostát svým závazkům.
Rolníci rozhodně nebyli se svojí situací spokojeni, není vyloučeno, že se brzy začali mstít. V letech 1656 až 1665 totiž na Litomyšlsku celkem pětkrát hořely panské dvory. To však byly jen předzvěsti blížící se bouře.
V roce 1679 vypukl ve Vídni mor. Na podzim císař Leopold I. utekl do Čech. Poddaní na královských panstvích se rozhodli jeho přítomnosti využít, začali mu předávat protestní petice a odpírali vykonávání robot. Na počátku roku 1680 bylo proti bouřícím se poddaným povoláno vojsko. 22. března zakázal císař poddaným stěžovat si na vrchnost přímo u něho a odkázal je na krajské hejtmany. Současně zrušil všechna poddanská privilegia z období před rokem 1618, pokud nebyla nově potvrzena vrchnostmi, a zakázal jakákoliv srocování lidu. Povstání se přesto na jaře šířilo po celých Čechách a zasáhlo i na Moravu. Největší boje se odehrály na Bezdružicku, kde vojsko zaútočilo na sedláky opevněné na Ovčím vrchu u Čelivi a 49 jich zabilo. Během května byla potlačena i zbývající povstání. Následovaly procesy s vůdci povstalců, byly vyneseny desítky hrdelních trestů, další stovky vzbouřenců skončily na nucených prácích a ve vězeních.
II. Nejprve musí mít páni provaz na krku
Již v únoru 1680 odmítali robotovat němečtí sedláci z Čisté. Velkou vzpouru na Litomyšlsku však zažehli až Češi.
Každou sobotu býval na zámku úřední den. V Litomyšli se tak sešli rychtáři z celého panství. Po vyřízení svých povinností se scházeli v hostinci Václava Morejna na náměstí a mluvili o svých těžkostech. Hlavně Matěj Abraham tu vedl řeči proti vrchnosti a robotám. Abraham, bývalý poříčský rychtář, sesazený vrchností a největší hospodář ve vsi, stál také za první peticí žádající úlevu v robotách. Byla sepsána (v mírnější podobě než navrhoval Abraham a jiní radikálové) 19. března a hned i předána hejtmanovi panství Karlu Vilémovi Světelskému z Lichtenflusu. Autory byli jen Češi, protože německé sedláky se nepodařilo obeslat. Hejtmanova odpověď sedláky neuspokojila a tak si vyžádali povolení napsat přímo hraběti Janu Bedřichovi. Na poradě 23. března již Němci nechyběli. Radikální text Abrahama a Martina Hetticha z Čisté opět neprošel. Čtyřčlenná deputace (dva Češi a dva Němci) vedená Abrahamem vyšla s umírněnou peticí až poté, co proběhla sbírka peněz na cestu mezi všemi poddanými. Hrabě ji přijal 6. dubna v Praze. Slíbil jen nestavět nově plánovaný ovčín, prodat panství Němčice u Brna a dvůr na Mendryce, což naděje sedláků ani zdaleka nenaplňovalo.
Po 13. dubnu, kdy poddaným potvrdil hraběcí odpověď i hejtman, začalo období radikalizace. Byla zahájena příprava ozbrojeného povstání, aktivní byli především Pavel Bejbl (Bejl, Bejvl), Matouš Bednář a jediný rychtář iniciativně vystupující proti vrchnosti Lukáš Veselík, všichni z Horního Újezdu. Veselík vyzýval lidi k přípravě zbraní, kdo je neměl, měl si je koupit. Byly navázány kontakty s poddanými z panství Rychmburk i Nové Město na Moravě. Sedláci si často počínali dost naivně, nedbali na utajení a vedli nebezpečné řeči před nepovolanými osobami, je proto pravděpodobné, že vrchnost o přípravách věděla. Kolovaly pověsti o úspěšných povstáních jinde v Čechách a sedláci tak přeceňovali své síly – nevěřili, že by se našlo dost vojáků schopných potlačit velké povstání.
Na povelikonoční úterý večer (23. dubna) se u Morejnů konala další schůze, které se účastnili i Abraham s Veselíkem. Za údajnou urážku litomyšlského purkmistra byl zatčen a v městské šatlavě uvězněn Jiří Beneš Cerekvický z Bučiny. Hejtman Světelský poslal sedm mušketýrů obklíčit shromážděné sedláky u Morejnů a nechal zavřít městské brány.
Až nyní měl do událostí výrazněji zasáhnout Lukáš Pakosta. Pakosta byl padesátník, mlynář v Horním Újezdě a pravděpodobně tajný nekatolík (o rok dříve byl stíhán, protože se posmíval Panně Marii). Dostal k nucenému obhospodařování pustý grunt, takže nestíhal zastat veškerou práci. Již 13. dubna prý v opilosti řekl: „Šak nás už každej šidí. Musí jinače bejti. Nejprve musí mít páni provaz na krku, potom hejtman musí viseti a jiní oficírové všichni.“
Onoho osudného večera seděl Pakosta u Pštrosů na Horním předměstí a popíjel pivo, když se dověděl o zatčení rychtářů. Zároveň se rozšířila zpráva, že hoří panský dvůr v Čisté. Nikdo nepochyboval, že ho zapálili poddaní, kteří odmítali pomáhat hasit.
Pakosta rychle vyrazil domů do Horního Újezdu. Poradil se s rychtářkou Veselíkovou a zburcoval sousedy. Jeden z nich, Jíra Lorenc, začal jako první bubnovat na poplach. Zprávy od Pakosty byly již dost zveličené. Mluvilo se o zbití sedláků u Morejnů a o pochodu Čisteckých na město. Pakosta běžel za poříčským rychtářem Pavlem Zavřelem, aby svolal i tamní obyvatele. Zavřel to slíbil, ale neudělal. Pozdě večer se celá hornoújezdská obec vyzbrojená kosami, vidlemi a holemi vydala na pochod k Litomyšli. V Dolním Újezdě byli lidé buzeni a vyzýváni k připojení. Kdo nechtěl, tomu bylo vyhrožováno zapálením stavení. Stejně postupovali vzbouřenci i v Osíku. Poslové byli posláni nejen pro Poříčské, kteří stále nepřicházeli, ale i pro poddané ze všech obcí panství. Povstalců v táboře rozbitém na poli nad Osíkem tak rychle přibývalo. Ráno a během dne dorazili i ze severozápadu panství a z německých obcí. Němci z Opatova poslali žádost o pomoc i k nádeníkům do Svitav, odtud ale nikdo nedošel. Podle dobových zpráv se u Osíka shromáždilo mezi třemi a pěti tisíci osob, to je ale nejspíš přehnané.
K udržování vojenského pořádku byl vybrán vysloužilec z Bučiny Jan Černý zvaný Uher. Ten postavil dvě silné varty u Litomyšle. Výzbroj rebelů byla špatná, střelných zbraní měli jen málo, přesto znamenali pro město a zámek velké nebezpečí. Hejtman Světelský raději propustil všechny zadržené, kteří brzy přišli do tábora, a poslal pro vojsko do Chrudimi a Vysokého Mýta.
V improvizovaném táboře docházely zásoby i odhodlání. Po příjezdu rejtarů do Litomyšle získali definitivně navrch umírnění sedláci, kteří pozvali hejtmana na jednání. Světelský dojel do ležení ráno 25. dubna v doprovodu velitele vojáků a měšťanů. Při tom na něho z bambitky a ručnice vystřelili (a netrefili) Jiří Vejda z Trstěnice a Stanislav Podhájský z Osíka. Není jasné, jestli šlo o omyl nebo projev nejednoty v táboře.
Světelský vystrašil rychtáře novým císařským nařízením nařizujícím potlačit všechna povstání a slíbil úlevy v poddanských břemenech, které připravil již 23. dubna a chtěl předložit hraběti ke schválení. Povolil povstalcům vyslání nové deputace s peticí k hraběti a do tábora přivezl i vůz plný sudů piva, což byla poslední kapka, která rozvrátila odhodlání sedláků. Ten samý den se shromáždění v klidu rozešli domů, veselí a napití.
Deputace v čele s Abrahamem měla deset členů (z toho čtyři Němce), odešla 29. dubna a 1. května dorazila do Peček. Hrabě jí dal jen vyhýbavou odpověď, že počká, jak se s poddanými vypořádají jiní páni. Čekal na chystaný císařský patent a tak jen nařídil, ať Světelský zajistí věrnost města, a zakázal prodej pušek na venkov. Začalo hromadné zatýkání, i Abraham byl zadržen hned po návratu z Peček. Všichni byli odvezeni do vězení do Chrudimi, odkud se vrátili zpět až před vyšetřovací komisi. Mnozí, včetně Pakosty, utekli do lesů. 26. května odešla k hraběti další deputace z podnětu osmi českých rychtářů, která chtěla žádat propuštění zatčených, ale hrabě ji nepřijal. Proto byla vypravena další deputace, tentokrát složená z Němců (ale s textem sepsaným Čechy). Mířila přímo k císaři, který zase utíkal před morem – tentokrát z Prahy do Pardubic. Stížnost se podařilo 28. června předat, ale bez dalšího výsledku. Toho samého dne byl zatčen Pakosta a císař vydal svůj robotní patent, který žádné výrazné úlevy nepřinesl, ale alespoň stanovil jasná pravidla (třídenní robotu a vícedenní jen při pilných pracích) a zakazoval svévolné zvyšování dávek nebo nucený výkup předražených výrobků.
III. A tak konec sedlský rebelie učiněn jest
V Litomyšli se chystalo potrestání odbojných sedláků. Přijela císařská vyšetřovací komise – Ignác Karel ze Šternberka, Hertvík Fridrich Záruba z Hustiřan a Václav Dobřenský z Dobřenic. 30. července bylo zahájeno vyšetřování, všem rychtářům a konšelům bylo nařízeno odevzdat zbraně z panství (celkem 93 kusů) a pokračovat řádně v robotách. Zpovídáno bylo všech 120 zatčených sedláků a navíc i mnoho svědků. Výslechy probíhaly na zámku, když bylo potřeba mučidel, tak pod městskou věží na radnici, a trvaly až do 12. srpna, kdy byl vynesen rozsudek. Dvaašedesátiletý Abraham byl opakovaně natahován na skřipec, při tom omdlel a musel být buzen. Brzy přiznal, že lidi po léta bouřil, o ostatních začal mluvit až po delším mučení. Útrpným právem byli vyslýcháni i další – Bejbl, Sloupenský, Pakosta, Černý aj. Pakosta se snažil zapírat, ale když mu svědkové do očí přísahali na spásu svých duší, tak se přiznal: „Děj se vůle Boží, když na to ty duše sázejí.“
Rozsudek byl víc než přísný. V úterý 13. srpna se konala poprava. Na šibeničním vrchu při cestě do Morašic se museli shromáždit poddaní z celého panství. Pakosta na poslední chvíli odvolal svoji výpověď proti Bejblovi a Čížkovi, čímž jim možná zachránil život, Abraham na svých výpovědích trval.
V osm hodin ráno začal kat pracovat. Lukáš Pakosta byl zaživa lámán kolem, potom do kola vpleten a vyzdvižen pro výstrahu na sloup. Matěj Abraham a Jan Uher Černý byli sťati a také na kolech vyzdviženi. Jiří Lorenc byl oběšen. Jeho osudu unikli Pavel Bejbl a Jan Čížek z Horního Újezdu, kteří dostali pod šibenicí milost a náhradní trest tří let obecních prací v poutech.
K nuceným pracím byli odsouzeni i další. Na tři roky (později sleveno na dva) Lukáš Veselík a Pavel Havran (z Dolního Újezdu, za pobuřování a aktivní účast). Na dva roky (sleveno na jeden) Jakub Mikulecký (asi ze Sedlišť, za pobuřování), Stanislav Podhájský, Matěj Lorenc (Horní Újezd, za bubnování), Petr Rulle (asi z Trstěnice nebo Čisté), Jiří Beneš Cerekvický a Jiří Vejda. Na jeden rok (sleveno na půl) Jan Kladivo (Horní Újezd, za vyhrožování povstáním), Jan Cvoch (Dolní Újezd), Petr Jůza (Horní Újezd), Jan Jůza (Horní Újezd), Matěj Kalibán (Horní Újezd), Mikuláš Chaloupka (Dolní Újezd), Václav Zdeněk (Horní Újezd), Jakub Skluna, Jan Jiskra (syn hajného z Dolního Újezdu), Macek (pacholek u Gabriele v Dolním Újezdě, za bubnování) a Jan Sloupenský (za vyhrožování povstáním, tomu sleveno na dva měsíce).
Trestu unikli hornoújezdští Pavel Král, Jan Král a Matouš Bednář, kteří utekli. Jejich jména byla přibita na šibenici. Po návratu dostali milost.
Celkem bylo odsouzeno 27 Čechů a jeden Němec. Dalších 92 povstalců bylo předáno k potrestání litomyšlské vrchnosti (dostali od drábů výprask holemi). Hrabě dbal také na to, aby ukázal milost. Za duše popravených nechal sloužit 600 mší u piaristů, odpustil poddaným dluhy a postaral se o vychování Abrahamových nezletilých dětí.
Vlna povstání, která zasáhla celou zemi, ukončila dobu nejistoty a největších křivd. Na litomyšlském panství byla 14. srpna vyhlášena nová robotní pravidla, která vycházela z dubnových návrhů hejtmana Světelského. Robotovalo se tři dny v týdnu, víc o pilných pracích (ale za ty se již nepočítalo setí). Bylo povoleno spřahování při potažních robotách (menší sedlák nemusel posílat dva koně), šindele se měly dělat z panského dřeva, skončily „dlouhé fůry“ do Peček a Velkých Němčic, čas strávený předením se začal započítávat do robot. Ustal nucený odběr piva a kořalky (povinné nakupování dalších panských produktů ustalo postupně až během 18. století, kdy vzrostla populace ve městech a tím přibylo odbytišť). Hrabě slíbil, že nebude zakládat žádné nové ovčíny, za to se ale zvýšil ovčí úrok. Skončily exekuce s pomocí mušketýrů a stavění obecních chalup.
Spokojeni se svým údělem však poddaní být nemohli. Za svoji svobodu museli ještě dlouho bojovat. Bouřit se nepřestávali. Na Frýdlantsku povstali sedláci již na podzim roku 1680. Na Litomyšlsku došlo k nepokojům až v roce 1738 kvůli nesprávnému pochopení nového robotního patentu, který ani zdaleka nesplnil očekávání. Mnozí odpírali roboty vykonávat. Proto bylo povoláno vojsko, sedláci se museli shromáždit na zámeckém nádvoří, kde jim vojáci vyhrožovali, někteří rolníci byli zbiti a uvězněni. V roce 1775 se sedláci z jižní části Litomyšlska začali shromažďovat na polích u Čisté, vrchní správce panství Svoboda na ně poslal vojáky a sedláci se rozprchli. Povstání však plánovat nepřestali, mělo vypuknout ve třiceti vesnicích, ale byli (opět) zrazeni a vůdcové pozatýkáni. Vzbouřenci údajně vyhrožovali také vypálením města, v září skutečně celá Litomyšl vyhořela. Podezření ze žhářství panovalo, ale nepodařilo se jej prokázat (nenávist k vrchnosti bývala často spojena s nenávistí k měšťanům, vždyť ti byli hrabětem pochváleni za věrnost již v roce 1680, navíc byli sami přísnou vrchností pro několik vesnic na Litomyšlsku).
Skutečnou úlevu přinesl až patent o zrušení nevolnictví císaře Josefa II. z roku 1781. Roboty zůstaly zachovány stejně jako platy vrchnosti, ale poddaný se stal osobně svobodným. Nenáviděnou robotu smetl až revoluční rok 1848.
Povědomost o povstání roku 1680 byla mezi lidmi na Litomyšlsku malá. Přelom znamenal až rok 1905, kdy na selské slavnosti v Dubince u Němčic o rebelech promluvil místní učitel Bernard Beniš. Antonín Pečenka z Kornic poté navrhl postavit povstalcům pomník. V Dolním Újezdě byl v roce 1907 založen spolek Lukáš Pakosta, který začal sbírat peníze. 19. července 1914 byl pomník od Jana Štursy v Dolním Újezdě odhalen za účasti zástupů selského lidu z širokého okolí. Pomník se stal středem oslav i v budoucnu (např. při kulatém 250. výročí v roce 1930). Na motivy litomyšlského povstání vznikly dvě divadelní hry (Tomáše Hubeného z roku 1922 a Jiřího Mahena z roku 1930).
V době komunistické totality bylo povstání vykládáno jako pokrokové revoluční hnutí. Komunisté tak dělali zkresleně vylíčené hrdiny ze sedláků, které sami likvidovali.
Petr Chaloupka, Regionální muzeum v Litomyšli
